...Napsala jsem pro vás knížku JEZDECTVÍ BEZ ILUZÍ…
OBJEDNÁVKY NA WWW.PROBOOKS.CZ

TOHLE MUSÍM ZVEŘEJNIT :o)

12. března 2008 v 0:32 | PEKU |  O mně
Vážení přátelé, pokud jste se kdy zasmáli nad články, které zde píšu, dovolte, abych zveřejnila dopis, který jsem teď obdržela od svého táty. Je na studijním pobytu v Anglii, dále ve Velké Británii a snad ještě bude k zastižení ve Spojeném království. Jestli jste někdy snad mysleli, že mé články jsou občas úsměvné, u tohoto dopisu se počůráte smíchy, jako já. Prostě taťka.... (nyní mne omluvte, jdu si převléknout kalhoty).
Zpráva o stavu věci
Tak jsem tedy ochutnal starou dobrou Anglii. Přiznám se, že jsem měl docela obavy, jak to tu zvládnu, když moje znalosti jazyka jsou omezené, ale všichni znalí věci mě ujišťovali, že to nebude zlé. Měli pravdu. Je to horší.
První ránu jsem obdržel hned na letišti Heathrow. Jen co jsem si vyzvedl kufr, vydal jsem se hledat autobusové nádraží, odkud jsem měl pokračovat do Bournemouth. Abych se trochu procvičil v konverzaci, šel jsem se zeptat. Přiznám se, že jsem si alibisticky vyhlédl přepážku našich ČSA, kde jsem automaticky předpokládal české obsazení, ale sklaplo mi. Byly přítomny dvě pracovnice, které měly na sobě nějaké cizácké uniformy a ani vzdáleně nepřipomínaly naše pěkná česká děvčata. Rychle jsem tedy přehodil jazykovou výhybku a suverénně položil složitý dotaz, který jsem zformuloval asi takto: "Prosím, kde je autobusové nádraží?" Anglicky mi to trvalo necelé dvě minuty, což samozřejmě jedna z těch pracovnic nervově nevydržela a odešla, naštěstí zůstala ta statečnější (a starší, takže spíš nestihla zmizet také).
Ta dáma na mě spustila domorodou řečí, kterou občas prokládala anglickými slůvky - tedy těmi, co jsem znal. Evidentně ji zarazil můj idiotský výraz (ten mi ostatně z tváře doteď nezmizel), a tak to asi začala překládat do té "naší" angličtiny. Naštěstí to doprovodila posunky, takže jsem stačil pochopit dvě věci: první - jak se přibližně dostat na autobusové nádraží, a druhou - že mám šanci přežít pouze díky pantomimě. V mrákotách jsem tedy vlekl svou bagáž podzemními chodbami, abych se nakonec poměrně úspěšně vynořil na autobusovém nádraží. Tady jsem měl naštěstí tři hodiny čas, takže jsem si stačil srovnat myšlenky, hodinky (tady je o hodinu méně) a částečně i sebevědomí.
To, bohužel, zbytečně.
Stačil jsem tedy vysledovat, odkud jednotlivé spoje odjíždějí, kam mám jít já, a poslední hodinu jsem si také pečlivě připravoval složitou anglickou řeč k řidiči, až budu nastupovat. Něco v tom smyslu, aby mi řekl, kde mám vystoupit, když jedu do Bournemouth. Jenže když došlo k akci, samozřejmě jsem zase koktal jak idiot, načež mi bylo sděleno: "Second stop". Tuto závažnou informaci jsem si rozebíral ještě chvíli poté, co jsme vyjeli z Londýna, a v první verzi jsem si myslel, že řidič je filozof a chtěl mi říci, že je jedno, kde vystoupím, protože nějaká sekunda mě nemůže zastavit, ale pak jsem usoudil, že by to asi byl sekundární problém, a spolehl jsem se na svou vrozenou inteligenci (a také především na nápisy u silnice). A tak jsem tedy s trochou štěstí správně vystoupil v Bournemouth.
O Bournemouth jsem v životě neslyšel, takže jsem předpokládal, že to je taková malé rybářské městečko na pobřeží, kde budu mít klid a všude blízko.
Mohu to bezezbytku potvrdit, žije tu skutečně asi 200 rybářů, kteří se živí převážně lovem turistů. Zbylých 159.800 obyvatel se živí jinak. Toto malé rybářské městečko leží na pobřeží a má také svou vlastní pláž, dlouhou necelých 12 km. Když jsem se ve škole ptal, jak daleko je to na tu vychvalovanou pláž, řekli, že necelou půlhodinu. Tak jsem se tam k večeru po škole vydal. Tu inzerovanou pohodlnou půlhodinu jsem šel ostrým tempem přes 40 minut, kdy ještě naposled svítilo sluníčko, a jen jsem došel k moři, opět začalo pršet, tak jsem se obrátil a spěchal 40 minut domů. Domorodci jsou zde přátelští, jejich řeč je ale velmi zvláštní, občas připomíná chrochtání mořských lvounů, ale někteří znají základy angličtiny a jsou ochotni ji použít (i když velmi zřídka). Pokusil jsem se také vyměnit láhev whisky za zrcátka a jablonecké korálky, ale uspěl jsem až s obrázky jejich domorodé náčelnice, které mají natištěné na zvláštních papírcích společně s čísly 5, 10, 20 atd.. Je vidět, že svou náčelnici mají v oblibě.
Ještě se musím zmínit o svém prvním dnu ve škole. Aby nás mohli rozřadit, dostali jsme hned ráno test o 3 částech, první údajně pro blbce, druhá lehká a třetí těžká. Fakt je, že už koncem té první jsem myslel, že bych měl dostat Nobela za anglickou literaturu, protože takové výrazy jsem v životě neslyšel, ale asi to při vyhodnocování spletli (jsem tedy zařazen u blbců).
Pak nás vzali na vyjížďku busem, aby nás seznámili s B´m (tak to tady píšou), a tady musím zaznamenat výrok dne: "Pokud teď vidíte takové zvláštní světlo, nelekejte se, to je slunce. Tady v Anglii je občas vidět." (průvodce v autobusu)
Po návratu z okružní jízdy jsme měli ještě dvě hodiny organizační a seznamovací. Je tu asi 20 nových studentů ze všech koutů světa, ale nejstaršímu je maximálně 25. Takže jediný starší než já je tu ředitel školy a kostel vedle. Ti mladí se většinou znají (všichni jsou tu na několik měsíců) a kupodivu mnozí z nich se mezi sebou domluví i anglicky, ale naštěstí je tu i řada čínských, korejských, tchajwanských a saudoarabských mladých lidí, jejichž verbální projev důvěrně připomíná sluchově postižené Maďary, takže mě aspoň učitelé mohou opravovat, zatímco jim nerozumí vůbec.
Nicméně vliv jazykového kurzu se naštěstí přece jen malinko projevuje: začínám rozumět anglické whisky ...
PEKU
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lidka lidka | 16. března 2008 v 21:45 | Reagovat

Danulko, máte báječného tátu, ale má to jednu chybku. Musím se jít převléknout.  Lidka

2 Renča Renča | 4. října 2009 v 14:41 | Reagovat

Teda to musí být zážitek :-D .. Takovýho taťku mít musí být fakt sranda :-)

3 Dana Dana | 5. října 2009 v 22:19 | Reagovat

Reni, to teda je :o)) Je božskej :o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama