...Napsala jsem pro vás knížku JEZDECTVÍ BEZ ILUZÍ…
OBJEDNÁVKY NA WWW.PROBOOKS.CZ

Jak se točí reklama

16. června 2010 v 0:17 | Dejna
Po povedené brněnské čtvrteční vernisáži s Alicí se mi dostal do ruky telefon s několika nepřijatými hovory. Mezi nimi byl i telefonát o Štěpánky (dlouholeté kamarádky od koní), která má ustájeného koně ve stáji, jejímiž majiteli jsou lidé zabývající se filmem a natáčením s koňmi. Když jsem s ní mluvila, řekla mi, že shánějí nějakou blondýnu kolem 1,90 cm, co jezdí na koni. Prý jim vypadla nějaká holčina a rychle shánějí náhradu na pondělí od nevidím do nevidím. Tak si Štěpánka vzpomněla na mě a začalo domlouvání. Byl čtvrtek, deset hodin večer. Nedalo mi to a oslovila jsem kolegyni, jestli by za mě pondělí nevzala v práci a bála jsem se, že je to zrovna den, kdy nikdo nemůže. Měla jsem štěstí a Andulka mi vyšla vstříc. Pak jsem se spojila s Romanou Hájkovou, ze které jsem začala tahat informace. Dozvěděla jsem se pouze, že je možné, že nástup bude v půl páté ráno tak do devíti do večera. Další informace byla, že bych tam měla někde jezdit na koni a že je to reklama. Víc jsem nevěděla, přesto mi zvědavost nedala a kývla jsem na to. V neděli večer, kdy jsem stále neměla žádné informace, jsem poslala smsku, ve které jsem žádala o upřesnění. Bylo mi řečeno, a to mě velmi potěšilo, že začátek je v půl deváté a natáčí se v Ledčicích v pískových dolech.

V pondělí jsem vstávala si v půl sedmé, vykoupat, obléknout, zabalit pár věcí, protože jsem tušila, že budou časové prostoje, Darsinku jsem odvezla k našim a přesně v půl deváté jsem dorazila na místo. Pískové doly vypadaly po propršené noci jako bahenní lázně a bála jsem se, že se odtamtud už nevyhrabu. Našla jsem Pavla Hájka, který tam byl od půl páté s koňmi. Ukázal mi čtrnáctiletého hřebce Barda, na kterém jsem pak měla jezdit. Řekl mi, že je to pan profesor, kliďas, což jsem mu věřila (taky mi nic jiného nezbývalo). Jen dodávám, že opravdu byl! Pavel mě odvedl do karavanu produkce, aby ukázal "materiál" :). Asistentka režiséra (celý tým byli Frantíci mluvící Anglicky) mě zkoukla od hlavy až k patě a řekla "she´s good, ok". Tak jsem usoudila, že jsem prošla.

Stále pršelo docela vydatně, tak jsem si zalezla do auta, pustila mp3, vyndala jsem si papír a tužku a chystala se na nové písničky… Za pár minut mi někdo zaklepal na okýnko. Kluk s vysílačkou mě poslal do maskérny.
Další karavan s nápisem "Make-up" byl na dalších asi 5 hodin mým domovem. Hned mezi dveřmi stál takový malý blonďato-šedivý pán zvláštního vzezření, kterého jsem pasovala na mechanika karavanu nebo možná na nějakého týpka, který nosí kabely a šel tam okukovat holky maskérky… Omyl… Byl to druhý maskér. Prohlídl si mě a řekl, co to mám za šílenou barvu na hlavě, jak si můžu takhle "dojebat" vlasy, že je to fakt šílený. Tohle mi zopakoval asi dvanáctkrát, ale já se nedala a stále mu přitakávala, že je to fakt hrůza, že si od něj nechám poradit. Nakonec změknul (přesně v době, kdy jsem mu už chtěla rozbít o hlavu první flakón s lakem na vlasy, protože mi přišel dost monotónní). V tu chvíli vešla dovnitř holka, mulatka, která se mi představila jako René a že jde na mě. Pán před ní pro jistotu zopakoval asi patnáctkrát jeho oblíbenou větu s barvou a kvalitou a pak odešel na cigáro. Kupodivu mi náladu nezkazil, ale být tam někdo slabší povahy, tak už je zralej na sebevraždu a hodnoty sebevědomí a sebeúcty v minusových hodnotách. René mě uklidnila, že je rád drsnej a že ho musím brát s rezervou. Od ní jsem se dozvěděla, co mě čeká. Měla bych dablovat hlavní herečku (Inna Zobova) mimochodem manželka režiséra. Reklama je to na Samsung a jedná se o souboje středověkých bojovníků. Dvě armády, černá a bílá. Mezitím se René pokoušela mi upravit ty moje "dojebané" pačesy tak, aby vypadaly stejně jako Inny. Blond melír, rovné a dlouhé. Na začátku mi i René řekla, že mám vlasy poničené, Ale že to spraví maska. Tak mi vlasy vyžehlila a začala nanášet tužidlo, které postupně vlasy ztmavilo. Po dvou hodinách precizní práce usoudila, že má perfektní odstín a začala vlasy fénovat. Ale co se nestalo… Pod horkým vzduchem mi vlasy jednoduše zčervenaly!!!??? Ona (mulatka) úplně zbělala a řekla slova, která ve slovníku opravdu nejsou…
Začala se mi strašně omlouvat, ale mě spíš bylo líto jí, protože jsme se bavily o tom, jak tam každý čeká na její chybu a zrovna ten milý pán je první, který jí to tam pěkně znepříjemňuje a bude první, který "nahlásí" tuhle chybu. Bohužel šampon došel, mýdlo nezabralo, tak přistoupila (a já potažmo taky) k radikálnímu přípravku, který by měl tu krásnou červenou stáhnout. Slíbila jsem, že nebudu ventilovat, co použila a alespoň tady to tedy nezmíním J Ale po těch všech procedurách mi řekla, že kdybych měla vlasy zničené, tak tohle by už fakt nepřežily, takže mám být v klidu, což mě potěšilo. Po dalších skoro dvou hodinách mytí a sušení a mytí a sušení se podařilo udělat z jasně červené jemnou zrzavo blonďatou barvu a protože už asi desetkrát volali "dablinu na scénu", rozhodla se dodělat správný odstín spreji na barvu. Padly asi tři flakony různé Blond perla, blond měď a blond já nevím co a za další dvě hodiny, kdy už nade mnou stály tři maskérky se spreji na hlavu, bylo hotovo a holkám evidentně spadl kámen ze srdce. Jen já cítila, že jsem přibrala asi tak tři kila tím vším, co jsem v těch vlasech měla. René se mi pořád omlouvala a říkala, že se mi pak o vlasy postará… Pak odveleli maskéry na scénu, kde bylo potřebu ušpinit asi osmdesát bojovníků. Já tam zůstala plonková a čekala, co bude dál. Najednou se vedle mě vyloupl jiný kluk s vysílačkou a ptal se, jestli jsem dablina (už jsem chytla tu jejich šílenou hantýrku, tak jsem pochopila, že je to na mě). Kývla jsem a do vysílačky řekl takovým vyděšeným hlasem "stojí vedle mě a má džíny a je v civilu". Zpátky se ozvalo "fofrem pro kostým a za pět minut na place". I ve mně už hrklo. Dovedl mě do autobusu, kde jsem se slušně představila: "Dobrý den, jsem dablina a potřebuju kostým" Zafungovalo to a paní mi dala do ruky dva hnědé obdélníčky čehosi a řekla: "Tady je, jdu pro boty" Chvíli jsem tam stála jak opařená a pak mi došlo, že ten větší obdélníček je sukně a ten menší je nahoru. Tak jsem se zhrozila, že to je ve stejné velikosti, jako má ta herečka (a zároveň topmodelka). Paní mi řekla, že ano. Tak jsem se opotila podruhé, ale po prohmatání materiálu jsem zjistila, že úpletovou sukni natáhnu a ten vršek je na šněrování. No, kdybych měla prsa, tak už ani šněrování asi nezabere. Ale oblíkla jsem si to a docela to šlo. Pak mi přinesli botičky - takové sexy semišky až po kolena. Vešla jsem se do nich bez problémů a dvě holky mi ty boty zavazovaly asi pět minut. Naložili mě na čtyřkolku a frčelo se na plac, který byl na druhém konci pískovny. Tam jsem asi hodinu stála a čekala, co se bude dít, dala jsem se do řeči s dalšími nudícími se účastníky zájezdu a pak asistentka režiséra zavelela odchod. To už byly asi tři hodiny (přiznávám, že čas jsem moc nestíhala sledovat).
No a ve čtyři to začalo. Na place mi navlékli brnění, které mělo dohromady tak deset kilo. Bardík tam stál nasedlaný (naštěstí na sedle byl kožíšek, takže jsem přestala mít strach o nohy a jiné časti těla) a totálně vyklidněný. Když jsem se už chystala nasednout, tak jsem do odrazu dala obvyklou sílu, ale nedošlo mi, že když "přiberu" během pár vteřin deset kilo, že to bude chtít větší odraz. Sice jsem tam hupsla napoprvé, ale louplo mi v kyčli, že to cítím ještě teď. Do ruky mi vrazili meč (to jsem taky netušila, co s tím budu dělat). Až na koni mi řekli, co se po mě bude chtít.
Řady vojáků proti sobě, asi dvacet pěšáků a deset jezdců stojí proti sobě, na první "akci" na sebe jen hrozí a hecují se, na další "akci" vyrazí vší silou proti sobě a začnou se mlátit hlava nehlava a na třetí "akci" zastavit pohyb a koukat nahoru na jedno místo. Toto byla zábava na dalších pět hodin…
Proti mně stál takový vysloužilý Viking na koni, pán tak pětapadesát, opravdu vypadal jako bojovník, každé oko jinde, hrozně ošklivej, ale strašně milej a ujal se mě. Vysvětlil mi, jak s mečem mám zacházet, abychom se nezranili a hlavně abychom nezranili koně. Tak jsme si to párkrát zkusili jen tak nanečisto. Meč měl tak dvě tři kila, takže žádné pírko. Na další záběr už jsem se těšila a pěkně jsem se do toho opřela, vycválala jsem s Bardem jak o život, Otěže v jedné ruce, Jakmile jsme se srazili, na fleku jsem ho otočila, abych toho parchanta od těch černejch zabila J. A mlátili jsme se jak o život. Potřetí nebo po desáté - už nevím - se i Bard probral a vyrazil šílenou rychlostí. Když jsem ho stopla a chtěla ho otočit, tak se postavil na zadní a já se přistihla, jak mě to hrozně baví, že to má ty správný koule. Ale jak jsem ho točila, tak jsem narazila kolenem do dalšího koně a zjistila jsem, že koňská pr… teda zadek je dost tvrdej (ona to teda si byla kyčel toho koníka), takže mám modřinu a otok už zmizel :)

V mezičase si mě tam pánové spolubojovníci dost dobírali, ale bylo to příjemné zpestření jinak dlouhých pauz mezi jednotlivými scénami. Ale byla jsem ve střehu, abych nepřišla o sukni či jinou část oděvu J.
Hrozná sebranka, ty filmaři (to je myšleno v dobrém, no ale…)
V devět večer jsem už byla promrzlá, bylo mi líto koní, kteří byli pořád na nohách, ale zvládali to dobře, péči měli luxusní, v každé pauze kus jablka, kdy to šlo jsme seskakovali a povolovali sedla (já se aspoň naučila nasedat s brněním) a byl to zážitek k nezaplacení.
Jen perlička, paní herečka tam vyfasovala od oběda nějaké to pečivo a vesele tam chodila a rozdávala koníkům. Jak už jsem z těch Ctěnic zblblá a všechno kontroluju, tak jsem Bardíkovi vytáhla kus toho chleba z huby, abych zkoukla, jestli není plesnivý. Nebyl. Ale byl naprosto čerstvý a nadýchaný… Takže jsem houkla na Pavla, že tam Inna rozdává čerstvé pečivo, načež to všichni začali tahat z hub svých miláčků a zahrabávat do písku. Inně bylo sděleno, že čerstvé nee. Velmi šetrně a decentně, aby nebyl průšvih. Ale vzala to a nikoho nepoškrábala :)

Odjížděla jsem asi v půl jedenácté večer, plná zážitků a unavená. Mimochodem s tím protivným maskérem jsem se šla rozloučit a po té, co jsme ještě chvíli debatovali o krásách jižních Čech, tak mi řekl, že se omlouvá, že to tak nemyslel, že prej jsem jako v pohodě, takže dobrý :) 
Musím říct, že po devíti hodinách v práci jsem vždycky unavená výrazně víc, takže nemůžu říct, že je filmování strašná dřina. Jen je to dlouhé a nekonečné.

Měla bych mít časem nějaké fotky, tak je dodám.
Samsung
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ciggi Ciggi | 17. června 2010 v 0:23 | Reagovat

Danuško, jako vždy jsem se pobavila, ale nejvíc tím, že hledali 1,90 CM! vysokou blondýnu... to se divím, že ji našli :-))) Pardon, jen rýpu :-) Jinak tedy ale nezávidím, muselo to být náročné a právě o to náročnější, že tam byly takové časové prodlevy..! Těším se na osobní vyprávění a na fotky :) dobrou

2 Viola (ta co miluje Jenny3) Viola (ta co miluje Jenny3) | Web | 27. června 2010 v 15:08 | Reagovat

Ahojky Danuško moc ti to sluší a na tu reklamu se hodíš skvěle :-)

oufám že neodejdeš od koní ve Ctěnicích!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama