...Napsala jsem pro vás knížku JEZDECTVÍ BEZ ILUZÍ…
OBJEDNÁVKY NA WWW.PROBOOKS.CZ

Dovolená na Néže (aneb "ZKRATKA")

7. srpna 2010 v 23:46 | Dejna
Ač se to dle názvu nemusí zdát, tak cesta na chatu byla příjemná, bez zaváhání a s pomocí navigace přesná a bez překvapení.
Do Lásenice jsme dorazily ve středu ve tři hodiny místního času (domorodci zde mají stejný čas, jako my), ve složení Verča,Darsina a já.
Svítilo sluníčko (tedy nad těmi mraky, co byly blíž k nám), bylo příjemných 23 stupňů, tak jsme se ubytovaly, vzaly plavky, skočily do auta a hned jsme vyrazily na pískovnu, kde jsme neočekávaly velké zástupy vzhledem k tomu, že byl všední den a počasí, ač příjemné, tak teoreticky mohlo odradit mnoho vody chtivých návštěvníků. K našemu úžasu byl na břehu celý dětský tábor, který čítal něco kolem stovky dětí…
Ale i přesto jsme si našly plážičku, kde jsme chytaly poslední a jediné paprsky sluníčka. Verča se odvážila vlézt do vody, pobyla tam dlouhých patnáct vteřin a klidnými skoky byla opět na dece a choulila se do ručníku. Já jsem podobně hloupou akci neplánovala. Tak jsme prodebatovaly asi ještě hodinu, mezitím si Darsina nosila různé klacky, šišky a kameny a vyžadovala pozornost. Kolem páté jsme se sebraly a jely jsme zpátky. Na chatě jsme se převlékly do teplejšího letního oblečení, takže jsem vytáhla zimní kabát, teplé kalhoty a svetr a začaly jsme si chytat večerní žraut. Plněná rajčata se sýrem, kozí sýr, jablko, zeleninový salát, vařené brambory a asi ještě pár drobností. Jako každý rok, i letos jsem se chopila sekery a hrála si na skautku a zkušenou tábornici (což jsem si myslela, že jsem). Naštěstí u přípravy dřeva, se mi potvrdilo - zatím - že nějaké ty táborové záležitosti mi v hlavě zůstaly. Prsty mám všechny a třísky na zátop byly opravdu malé a oheň chytl hned napoprvé. Začaly jsme grilovat, k tomu dobře vychlazené růžové vínečko… Krásný večer. A těch témat, co jsme probraly. Kolem jedenácté hodiny večer jsme se rozhodly vyzkoušet, jestli proud v Nežárce je opravdu tak silný, jako se nám zdál za světla. Dávaly jsme si pozor, ale do vody jsme opravdu vlezly a za mohutných zvuků vycházejících z našich něžných úst jsme se v asi patnáctistupňové vodě opravdu vykoupaly. Na břehu z nás šla pára. Ale to teplo, jaké jsme teď cítily… Krása. Pomalu jsme se chystaly do peřin, vzaly jsme si knížky a postupně odpadávaly.



Druhý den ráno jsme vstaly v 8 hodin (poznámka autora: POZOR MYŠLENO OPRAVDU V 8 HODIN RÁNO) jsme si udělaly snídani, kafíčko a začaly plánovat, kam vyrazíme. Sice nepršelo, občas se dalo tušit, že slunce ještě existuje, ale na koupání to opravdu nebylo. Tak jsem vzala svou úžasnou navigaci (za tento dárek opravdu děkuji!!!) a našla, co je tu v okolí zajímavého. Zjistila jsem, že kromě hřbitovů a jiných optimistických zastávek, je tu taky zámek Červená Lhota. Tak jsme se asi v deset hodin vydaly na cestu. Mezitím jsem odpálkovala (ve vší slušnosti) asi tak 10 hovorů a hodlala jsem si dovolenou opravdu užít. Když jsme opět za použití navigace dorazily na místo, byly jsme překvapené, kolik lidí ve čtvrtek chodí na zámky… Na parkovišti bylo skoro plno, dokonce zde byl i tým profesionálních naváděčů na parkoviště, evidentně speciálně vyškolených. Odborná práce toto! Logisticky náročná a evidentně na to jedno velké parkoviště pro 40 aut byli tři pracovníci tak akorát. Zaplatily jsme 60 Kč jednorázové parkovné a vydaly se na zámek. Šly jsme do parku, který jsme prošly z obou stran za hodinu. A to jsme se dokonce odpojily z vyznačené trasy a vyběhly kopec nad zámeckou zahradou. Za hodinku a něco jsme opět seděly v autě a odjížděly směr Jindřichův Hradec. Tam jsme se prošly zase asi hodinku a začaly přemýšlet o nějakém jídle. Daly jsme si nášup a jely jsme zpátky. Nebyly jsme zcela uspokojené a energie zbývalo dost. Řekly jsme si, že se vrátíme zpátky, dáme si kafčo, něco si přečteme a před večerním grilováním vyrazíme ještě na procházku jen tak po okolí. Já jsem to nakonec po půl hodině čtení na hodinu zalomila, Verunka si četla a vydržela neusnout. Ve čtyři hodiny jsme se vydaly na vycházku po okolí. Jak jsme tak chodily po okolních lesích a povídaly si, tak jsme si najednou uvědomily, že jsme zašly poměrně daleko. Verča bez zaváhání vyhodnotila situaci, ukázala na směr, kterým se máme vydat a pokračovaly jsme, zvolily jsme takovou nábližku. Po další hodině vydatné chůze jsme zaznamenaly stejný pocit, a to že opět nevíme, kde jsme. Nakonec jsme se objevily ve vesnici, která byla trochu mimo plán naší trasy, resp. Byla o dalších 6 km dál, než jsme měly dojít. Už jsme za sebou měly skoro dvě hodiny svižné chůze, tak jsme si těch pár kilometrů hodlaly zkrátit. Jak se říká, že zkratka je delší, ale o to horší cesta - můžeme jen potvrdit. Když jsme potom došly do jednoho bodu, ze kterého jsme se před třemi hodinami odpojovaly, začaly jsme přemýšlet, jak se nám tohle podařilo. Nakonec jsme na chatu došly kolem osmé večer.
Bylo to sice delší, než jsme chtěly, ale byly jsme doma a těšily se na jídlo. To bylo poprvé, kdy jsem začala pochybovat o nějakém orientačním smyslu. Ani lišejníky ani letokruhy na pařezech mi nepomohly. Verunka mi sice dopředu hlásila, že její orientace není na nejvyšší úrovni, ale obě dohromady jsme tomu daly na frak.

Třetí den jsme vstávaly asi v devět, opět snídaně, kafíčko a plánování dne. Trochu poprchávalo, takže ani dnes jsme neodsouhlasily koupání. Došla nám voda, takže první věc byla dojet k nejbližší pumě pro vodu. Pumpa - nikoli čerpací stanice - ale taková ta věc, co vypadá jako velký otvírák na víno a místo jednoho ramene je velká zahnutá trubka, ze které při pumpování teče voda.
Po návratu jsme se chvíli věnovaly čtení a v poledne jsme vyrazily na túru do České Kanady. Předběžně jsme naplánovaly malý okruh, tak maximálně 8 km s tím, že večer ještě někam vyrazíme…
Místo je to krásné. Ale pro dvě princezny z města velmi zrádné. Nebudu to protahovat, konečný počet kilometrů vzrostl na dvojnásobek a ještě nějaký ten km navíc…
Na chatu jsme dorazily kolem šesté. Byly jsme příjemně unavené, tak jsme si na chvíli odpočinuly, hrály jsme kartičky a začaly jsme chytat večerní seanci obžerství. Nasekat dřevo, rozdělat oheň a pojídat pokrmy. Měla jsem asi po deseti letech normální špekáček na ohni! Jaká slast.
V sobotu ráno se nám nechtělo vstávat, jelikož venku to vypadalo, že je ještě noc… Lilo jako z konve a Verča, která byla někdy v pět ráno navštívit vedlejší chatku (suchý záchod) mi sdělila, že už v těch 5 lilo takhle vydatně. Vzhledem k tomu, že auto bylo zaparkováno asi metr od kraje Nežárky, jsem trochu znervózněla. Nasnídaly jsme se, zabalily, uklidily a začaly nosit věci do auta. Mezitím se hladina zvedla, naštěstí vyparkovat jsem ještě stihla.

Cesta zpátky byla strašná. Vyrážely jsme ve dvanáct a v pět jsem vítězoslavně rozesílala smsky o šťastném návratu…
Když už se zdálo, že jedeme průtrží mračen, bylo nám dokázáno, že může být ještě hůř. Neustále jsme poslouchaly zprávy o dopravě a zděšeně hltaly zprávy o povodních. V jeden okamžik mě přepadl strašný a divný pocit, tak jsem sjela na nejbližší pumpu (čerpací stanici), daly jsme si kafe a za čtvrt hodiny jsme pokračovaly. Tímto bych chtěla pozdravit všechny hovada a dementy, kteří na silnici pokryté vrstvou vody, ve vyjetých kolejích a ve viditelnosti sotva 60 metrů jezdí 150 a víc a ještě si pro jistotu zablikají nebo se nalepí na auto před sebou. Ač jsme se převážnou část cesty držela vpravo či uprostřed a rychlost byla kolem 80 km/h, párkrát jsem si málem u…. při situacích, kdy se například rozkýve náklaďák jedoucí v pomalém pruhu, kde jsou koleje, a tušíte, že vlítne před vás, až ho to rozhodí.
No nic, jsme doma, celé, spokojené a odpočaté.
Verunce děkuju za další príma dovču.
Zde fotky z výletu do České Kanady.
http://kusebauchova.rajce.idnes.cz/Dovca_2010/
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hans Hans | 8. srpna 2010 v 19:40 | Reagovat

Ty smajlíkový hvězdičky velmi kazej estetickej dojem z fotek :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama